Zážitky z Jihoafrické republiky

JAR očima Karla Topiče a Lubomíra Vacka 

 

 

Lubomír Vacek

 

O Jihoafrické republice se někdy mluví jako o Zemi duhového národa – jedná se o myšlenku arcibiskupa Desmonda Tutu, který později rozpracoval nejznámější Jihoafričan, dlouholetý vězeň apartheidu a pozdější prezident Nelson Mandela. Jednalo se o koncept soužití mnoha různých etnik tolerantně pospolu v jedné zemi, nové Jižní Africe, zbavené nadvlády apartheidu. V zemi pestré etnicky, nábožensky, kulturně, ale i přírodně. A opravdu – málokterá země světa se může pochlubit takovou pestrostí, jako právě JAR. Rozeklané hory, ale i savany s národními parky plnými exotické zvěře. Sloni, lvi, ale třeba i tučňáci a velryby. Města pulzující životem, ale i zapadlé vesničky obklopené vinicemi, kde se vyrábějí světová vína. Pravá nefalšovaná Afrika, ale i infrastruktura na úrovni západních standardů. Země s velmi pohnutou historií, nepřeberným množstvím přírodních krás, země výborného vína a skvělého jídla. Pestrost Jihoafrické republiky je opravdu fascinující – návštěvníkovi nabízí úplně jiný dojem ve východní, „africké“ části země se savanami a parky a krajina má zcela jiný charakter na západě s rozeklanými horami a četnými vinicemi. Myšlenka duhového národa později poněkud zapadla, ale dodnes je vidět například na jihoafrické vlajce. Tolik oficiální a historický pohled na tuto fascinující zemi, bezpochyby pravdivý a přesný obraz této země.

 

Vedle tohoto pohledu se mně osobně vybavuje i další obraz na Jihoafrickou republiku, můj zcela osobní pohled na tento nádherný kout světa. Možná méně pompézní, ale ryze můj. Z mého poznávání JAR se mi vybavují spíše střípky, jednotlivé příběhy a osudy lidí duhového národa a místa, která se dotkla mého srdce. Ze zajímavých lidí to byl například Melvin, černoch který se během doby apartheidu plně oddal práci pro církev, a později se stejným zápalem vedl hostel v Kapském městě, první místo kde jsme se v JAR ubytovali. Nebo taxikář, který nás vezl k Mysu dobré naděje a křičel na nás, ať okamžitě zavřeme okna auta před makaky, které jsme vyjevení radostně pozorovali jako své první opice během naší návštěvy…oni to také nejsou žádní mazlíčci, jak jsme se poučili o něco později. Naše bytná ve městě Stellenbosch, kdysi snad nejvíce „bílém“ městě celé JAR – paní nám pro radost oloupala ta snad nejlepší manga, které jsme kdy jedli a také nám prezentovala svůj názor, že Jihoafrická republika už není, co bývala. Paní Francis z městečka Hermanus – provozovatelka penzionku, která navzdory mým námitkám připravovala ke snídani podle ní vydatný „black pudding“, jež bytostně nenávidím…z úcty k ní jsem ho snědl všechen. A spousty dalších lidí se zajímavým osudy, které život zavál na jih Afriky. Z míst pak malebné vinice nedaleko Kapského města, „tučňáčí pláž“ v Simons Townu, pohled na Stolovou horu při západu slunce…mimochodem horu, na jejíž „zdolání“ lanovkou jsme kvůli počasí čekali tři dny. Skvělé víno a úžasné mořské plody v rybí restauraci v Hermanusu, nebo lásku místních ke grilování, celkem všeobecně v JAR…přinejmenším bílé části populace. Hejna pštrosů na farmách někde uprostřed zapadlého jihoafrického venkova. Procházky po drsném rozeklaném pobřeží Západního Kapska, za nímž se dramaticky zvedaly nádherné hory. Příroda v okolí Mysu dobré naděje a vůbec v Kapsku, která mi svou syrovou krásou hodně připomíná jižní Austrálii. Střípky, pocity a vzpomínky, které ve mně vždy Jihoafrická republika vyvolává. Místo, kam se vždy budu rád vracet, do země duhového národa a lidí.

 

 

Karel Topič

 

Je to již několik let co jsem navštívil Jihoafrickou republiku a byla to pro mne první návštěva „toho opačného konce Afriky“. Nejvíce vzpomínám na Kapské město a Kruger NP, ale vytáhnu z paměti několik zajímavých střípků. Třeba jak jsem měl strach, když jsme potmě autem projížděli městem Pretoria a u křižovatky stály skupiny černochů a ohřívali se u ohně, nebo na krásu Kapského města včetně handlování o cenu dřevěných sošek (které já tuze rád), které jsou zde opravdu za pár dolarů.

 

Dominantou Kapského města je samozřejmě Stolová hora a proč čekat na lanovku, vydali jsme se na vrchol po trailu (stezce) a vzali to jako sportovní výkon. Výhled krásný, ale zážitek z cesty nahoru snad ještě větší. Dolů už jsme to švihali lanovkou, ale pohled na město obklopené modrým oceánem určitě stojí za to, ať se nahoru dostanete jakkoliv.

 

Neobyčejně krásná je cesta na jih z města, k Mysu dobré naděje. Výhledy jsou excelentní, pobřeží a jeho fauna i flora také. Minout nesmíte známou Boulders beach, kde se procházejí tučňáci, zde jsme se s nimi i koupali, i když voda je docela studená. Každopádně krásný zážitek. U Mysu dobré naděje jsem byl překvapen, že zde běžně potkáte „strážící“ opice, i přes poměrně chladné či větrné počasí. Ta „naše“ zrovna strážila veřejné WC, tak jsem se s ní raději nehádal a odskočil si jinam.

 

Afrika je pro mě hlavně o zvířatech a safari a tak na naší cestě nesměl chybět vyhlášený NP Kruger, kde najdete všechna vyhlášená africká zvířata. Plán byl vyrazit do parku vlastním autem z jihu, od města Nelspruit, projet ho severně až k hranicím se Zimbabwe a pak po dálnici zpět do Johannesburgu na letiště. První problém nastal již ve městě Nelspruit, kdy nám při zakoupení permitů do parku řekli, že musíme mít v parku ubytování a že je tam vše obsazené. Neměli jsme čas třeba týden čekat, tak jsme hledali cesty a dozvěděli se, že kdybychom měli vlastní stan, tak mají ještě místo v kempech. Hned jsme mazali koupit někde alespoň základní stan, což se nám brzy povedlo a mohli jsme vyrazit. Samotné tři dny v Krugeru byly kouzelné, pro mě to byl velký zážitek, jen pár metrů od lva, žiraf, slonů nebo hrochů byl opravdu skvělý zážitek, i nocování za plotem kempu bylo zcela v pořádku a užívali jsme si vše včetně krásných západů slunce.

 

Zajímavé to začalo býti když jsme odjížděli z parku. Abych vysvětlil naši situaci, park jsme opouštěli v poslední den pobytu v JAR a někdy v noci, či nad ránem následující den jsme měli odlet do Buenos Aires. Nicméně cesta měla trvat asi 6 hodin jízdy a my odjížděli z parku asi 12 hodin před odletem, takže vše v pohodě, ne? První zvláštní moment nastal kousek před odjezdem z parku, na krajnici stálo odstavené auto a u něj stál černoch a mával na nás ať zastavíme, což zrovna v této zemí, kde je vysoká kriminalita, není ideální poznámka k zastavení. Vedle něj se objevila i žena s miminkem, což už s námi hnulo a zastavili jsme zda potřebují pomoc. Auto bylo údajně pokažené a pár nás požádal, zda můžeme vzít ženu s miminkem do nejbližší vesnice za parkem a vlastně proč ne? Stejně jako vrátný či hlídač parku u odjezdové brány, jsme byli lehce zaskočeni že vezeme místní černošku (která neuměla anglicky) a vrátný nás nechal projet bez zaplacení poplatku, který se na odjezdu měl platit a my pro změnu zapomněli natankovat na benzince u brány. Důležitější téma byla ta černošská paní vzadu, jak se s ní domluvíme a kde ji vysadíme. Když jsme pomalu projížděli první osadou, místní u cesty na nás divně koukali že jedeme pomalu a když zjistili, že vezeme místní s miminkem, tak to u nich vzbudilo rozruch. Nicméně tahle akce dopadla dobře, vysadili jsme paní kde jsme měli, ona poděkovala a za pohledu zvědavých domorodců jsme odjeli dále, směr dálnice, směr Johannesburg.

 

Tenhle malý zážitek nám vydržel ještě pár desítek kilometrů, než nás poprvé napadla myšlenka, že jsme zapomněli dotankovat. Nicméně park byl již 50 km za námi a na místní dálnici to bylo asi jen 70 km a my měli dojezd ještě cca 150 – 200 km,  takže dobrý,  jedeme. A teď střih o dalších více než 100 km dále, jsme na místní dálnici, což je normální slušná okresní cesta uprostřed prérie, kde nebyly žádná města ani benzinky a nám se rozsvítilo hladové oko nádrže, u našeho malého auta, které rozhodně nemělo velkou nádrž ani rezervy. Téma již bylo jediné, kde vezmeme benzín na cestu na letiště? Slunce se chystalo pomalu zapadat, když jsme se rozhodli zastavit jedno z mála protijedoucích aut (projížděli proti nám asi 2-3 auta za hodinu), byl to pick up, kde na korbě sedělo několik místních černých kluků, poradili nám, že za dalších 30-40 km je nějaká osada, kde prodávají benzin v kanystrech, že musíme u Coca-Cola značky odbočit do pole a to nás tam dovede. Nu dobrá tedy, máme plán. Opravdu jsme po nějaké době narazili na billboard Coca Cola a byla tam prašná cesta mezi pole, bylo to divné, ale vydali jsme se po ní, kolem nás procházeli místní z pole domů a slunce zrovna zapadalo. Dojeli jsme po 2 kilometrech k malé osadě asi 7-8 domečků z hlíny. Na jednom z nich byl nápis, něco jako obchod, můj kamarád napůl rezignovaně sedl na kapotu a začal fotit to nádherné rudé africké slunce. Já zaklepal na okýnko domečku, okýnko se otevřelo, byla tam taková kyprá paní „mama africa“, která moc anglicky neuměla, ale slovu gas či petrol rozuměla a začala se smát. Za ní v polici bylo pár pytlíků mouky a cukr. Neměli tam žádný benzin. Co teď? Dojezd auta mohl býti tak 20-30 km, ručička už byla úplně dole, slunce zapadlo, Johannesburg byl ještě minimálně 300 km a nad ránem nám letělo letadlo do Jižní Ameriky!

 

Zkroušení jsme nasedli do auta a s velmi lehkou novou na plynu jsme jeli dále. Představa nocování někde v africké prérii v nás nevzbuzovala příjemné pocity, jakožto ani místní, kteří nevypadali přátelsky a jejich touha pomoci cizincům byla minimální. Každý úsek z mírného kopce dolů jsme vyřadili a šetřili jsme benzinem jak to šlo. Ujeli jsme dalších 20 km, což bylo asi maximum, ručička klesla pod poslední risku ještě níže a my ve tmě uviděli světýlka. Huráá, nějaká civilizace. Dojeli jsme k nějaké hospodě, byl pátek večer a docela to tam žilo. Vyrazil jsem s přesvědčením, že z té hospody neodejdu bez trochy benzinu, za který jsem byl připraven královsky zaplatit. U východu jsem potkal odjíždějící auto s několika domorodci, kterým svítily jen oči, anglicky rozuměli, ale řekli mi že tady benzinka není, oni že nemají benzin, nedají a že neví a rychle odjeli. Vešel jsem do hospody, všichni černí a já jediný běloch, pohledy mi daly najevo že tam nepatřím. Nicméně nebylo na výběr, prodral jsem se k výčepu a spustil na hospodského, ten mě zastavil a někoho zavolal ze zadu. Přišel bílý muž! Super, ten se se mnou bavil a vypadal že pomůže, řekl nám že o 10-15 km dále je benzinka, hurá. Dojedeme tam? Řekl jsem, že upřímně nevím, ale že případně doběhneme s kanystrem. Natož mi řekl, že benzinka je již zavřená. Ouu, ale údajně majitel žije hned v domku za benzinkou, tak ať zaklepeme a poprosíme ho. Vyrazili jsme a auto jsme snad tlačili očima, aby tu vzdálenost ujelo. Tak opatrnou a úspornou jízdu jsem nezažil a světe div se na nějaké výpary to auto dojelo až k benzince! Sláva, dokázali jsme to, vše zvládneme, nebudeme spát v poušti, nepřepadnou nás černoši, neuletí nám letadlo do Jižní Ameriky. Benzina zavřená, ale přesně za ní byl ten slibovaný domeček s majitelem. Svítilo se, ale na klepání nikdo neotevíral, tak jsem musel vlézt do zahrady a zaťukat na okno, vyšel pán – majitel benzinky, spadl nám kámen ze srdce a my ho začali prosit o benzín. Pán říká, kluci já vám strašně rád pomohu, ale můj syn dnes zamykal benzinku a on odjel na nějakou oslavu, jdu se podívat jestli nechal doma klíče od benzinky nebo je má s sebou. A ta jeho oslava byla asi 50 km daleko! To snad není možné, po tom všem stát u benzinky a nemít možnost si natankovat? Tak to už by mě složilo. Pán přišel za 5 nekonečných minut a chrastil klíčema, dobojováno, uff. Vzali jsme plnou, pánovi chtěli zaplatit dvojnásobek, ten to ale odmítl a naúčtoval přesně co bylo na počitadle. S velkými díky jsme vyrazili do Johannesburgu a vše v pohodě stihli a zvládli, ale bylo to o vlas. Tak zase někdy příště Jižní Afriko!

1 - nejméně, 5 - nejvíce

×
×
×
×